Svarové spoje patří mezi nerozebíratelné spoje dvou nebo více dílů. K pevnému spojení dochází působením energie, dodávané do místa styku. Různé formy přiváděné energie umožnily vyvinutí různých metod spojení dílů svářením. Také různorodost spojovaných materiálů a konstrukčního uspořádání si vyžádaly odlišné způsoby svařování.

Svařování našlo uplatnění ve strojírenské výrobě, u ocelových konstrukcí (mosty, jeřáby, stavební konstrukce apod.), při výrobě tlakových nádob pro energetiku a chemii, v dopravě (auta, lodě, tramvaje, trolejbusy, lokomotivy apod.), v potravinářském průmyslu atd.

První zmínky o tepelném spojování sahají do doby kolem roku 3000 před naším letopočtem, kdy se spojovalo pájením zlato, stříbro a měď. Od roku 1000 před naším letopočtem se datuje kovářské svařování kujného železa. Další rozvoj technologie spojovaní svařováním nastal až kolem roku 1900, kdy se začalo uplatňovat svařování pomoci plamene (autogenní svařování), ve dvacátých letech minulého století je to elektrické ruční obloukové svařování a odporové svařováni a dále postupné svařování pod tavidlem, netavící se elektrodou v inertním plynu, tavící se elektrodou v ochranném plynu, třecí, ultrazvukové, plazmové, elektronové, difuzní a laserové svařování.